středa 31. května 2017

PRACH A VLASTNÍ KREV ...

Nebojte, nežuchla jsem do prachu cesty a netekla mi vlastní krev.
To jsou názvy knih od mé oblíbené spisovatelky

Patricie Cornwellové,

které jsem právě dočetla.

Patricia je v současné době jednou z nejznámějších amerických spisovatelů kriminálních thrillerů, které jsou zaměřeny na využití forenzních vyšetřovacích metod. Její romány, jejichž hrdinkou je soudní patoložka Kay Scarpettová, se staly světovými bestsellery - překládají se do šestatřiceti jazyků a vycházejí ve sto dvaceti zemích - a získaly si četná ocenění nejen ve Spojených státech, ale také ve Francii nebo Velké Británii. A já jsem moc ráda, že se překládají a tisknou také u nás.
Příběhy Kay by měly brzy zamířit i na filmová plátna.



Anotace :

Tělo položené do symbolické polohy, zabalené v nezvyklé látce a pokryté práškem, který podivně barevně září. Našlo se přímo u bran vyhlášeného Massachusettského technologického institutu. Patřilo Gail Shiptonové – naposledy ji viděli živou předchozí večer v módním baru. Někdo ji sprovodil ze světa jen pár týdnů před začátkem soudního procesu, ve kterém po svém bývalém finančním poradci žádala sto milionů dolarů. Není divu, že Kay Scarpettová to nepovažuje za náhodu. Když se navíc ukáže, že důkazy vedou k sérii dalších vražd spáchaných ve Washingtonu, začne být jasné, že tohle rozhodně nebude obyčejná vražda... někdo vysoce postavený totiž zjevně nemá zájem aby byl pachatel chycen. Stopy vedou do světa plného násilí a zrady. Vrah se rád předvádí a dává si záležet na tom, aby ostatním připravil co nejhorší představení.

Dlouho mi trvalo než jsem měla první podezření.
Přesně tak se pomalu hromadily důkazy.
A ty mířily hodně vysoko. Tam bývá brána zavřená i pro vyšetřovatele, pro FBI i pro Kay Scarpettovou. Jenže ona je posedlá a klidně občas i překročí určité meze.
A je jí jedno, že řediteli FBI se to vůbec za žádnou cenu nechce tolerovat.
Její zarputilost se mi pokaždé líbí.



Anotace :

Kay se chystá s manželem na vytouženou dovolenou do Miami. Chce se potápět, užívat si, dobře jíst, odpočívat. A určitě nechce řešit žádný případ. Jenomže v den odjezdu se na zídce zahrady za jejím domem objeví sedm nablýskaných měděných mincí. A vzápětí volá Marino, že pět minut odtud došlo k vraždě. Místo slunce a moře tak Scarpettovou čeká ostřelovač, který vraždí beze stopy a bez důkazů. A nevraždí poprvé. Když se kvůli němu Kay ocitne na Floridě, s dovolenou to rozhodně nemá nic společného. Ale je možné, že by do případu byla zapletená i neteř Lucy? Její vlastní 
krev?

Tak tady jsem se zapotila a do poslední chvíle pachatele nevyluštila ani náhodou.
Tušila jsem, že je někdo v pozadí, kdo vraha ovládá, vše vymýšlí a inscenuje to vražedné divadlo a vše je pečlivě naplánované.
Proč všechny důkazy směřuji k Lucy, neteři Kay?
Kdo má zájem ji zničit a dostat za každou cenu do vězení?
Kdo to proboha může být?

Rozuzlení bylo perfektní.


Doufám, že Patricie bude pokračovat v psaní ...


úterý 30. května 2017

MOJE ZLATÍČKA ...

se u nás sešla v sobotu.

"Babíí, mohl bych u vás spát z pátku na sobotu?" volal Matýsek.
"Budeme moc rádi, koukej přijít ", zní má radostná odpověď.

"Mami prosím tě, mohla by si nám v sobotu pohlídat celý den Jonáška?" volal syn.
"Určitě ano, nikam se nechystáme, žádný problém, dovez ho."


A tak se u nás kluci sešli, poobjímali se, pohráli si, malý běhal za velkým kde se dalo a vše proběhlo bez konfliktů či svárů.
Což mne potěšilo :O).
Mají se prostě rádi.


Myslím si, že Jonášek statečně dohání dvouměsíční ztrátu z předčasného narození a je to veliký pohodář, malý rozumbrada, co začal mluvit a pusu nezavře. Všechno ho zajímá a všechno vykecá :O).


Jeho nanuk jsem mu musela vyměnit za můj kornout, neboť jeho neustálým povídáním se nanuk rozehříval a roztával.
Kornout vydržel.



 Matýsek a jeho změť Lega. Dvě krabičky Bioniclů smíchané dohromady a vždy si sestaví obrovitého kosmického robota, co umí ovládat naprosto všechno - babíí.

Vydrží si s tím hrát celý den, pokud zrovna nenajde starou rezavou sekyrku, nasadí ji na tyčku od rajčat, nabrousí o kameny a je šťastný, jakou že to má zbraň.

"Babíí, a mohl bych u vás ještě spát do neděle?"
"Klíďo píďo, zavolám mamince, jo?", odvětím a vytáčím mobil.
"Domluveno, můžeš", sděluji mu po chvilce.
"Jupííí."

Každý den snídáme, obědváme venku a večeříme pochoutky z grilu.
Z toho je nadšený a vyloženě si to užívá.



Tak zase příště, moje zlatíčka ...


sobota 27. května 2017

KARAMEL A KÁVA ...

Nemám pro vás recept na ozvláštnění dobré kávy, ale uvedená kombinace názvu mne napadla při háčkování dalšího šátku, když se začala objevovat nádherná barva příze
Malabrigo Arroyo - odstín coffe toffee
100% merino vlna (superwash) z Peru.


Použila jsem háček č.4,5 a vybrala jsem si vzorek z Garnstudia
 od Rose Fields  - DROPS č.154-12 a  ZDE si můžete návod najít.



Chtěla jsem hodně vzdušný šátek, lehounký, na chladnější letní večery a daný vzor mé požadavky naprosto splnil.
Spotřebovala jsem 2 přadena po 100 gramech.




Šátek je po namočení vypnutý.



Jsem připravena na vlahé noci, na příjemné okamžiky ... :o)



pátek 26. května 2017

DŘEVITÁ PIVOŇKA ...

Paeonia suffruticosa

na naší zahradě konečně letos rozkvetla.
Mám z ní ohromnou radost, velmi jsem si přála ji pěstovat a vždy jsem obdivovala její krásu.
Předloni jsme zakoupili rostlinu (byla pěkně drahá) a zasadili. Další rok byla stále slabá, nijak zvlášť se nerozrůstala a já měla obavy, zda se jí u nás bude vůbec dařit. Jednoho dne se strhl veliký vítr a já s hrůzou zjistila, že je hlavní větvička nalomená.
Psala jsem o tom ZDE .
Vše dobře dopadlo a má péče je nyní odměněna dvěma květy.
Jeden je již plně rozvinutý, je nádherný a obrovský.


Když skloním hlavu, cítím jemnou vůni.




A co nám píše Wikipedie ?

Pivoňka křovitá (Paeonia suffruticosa) je nádherný na jaře kvetoucí opadavý vzpřímený keř s ohromnými bílými, růžovými, červenými i zelenými květy. Květy můžou být jednoduché, poloplné či plné. Kvete v dubnu až květnu. Listy má dělené, 2x trojčetné, lístky široce vejčité až vejčitě kopinaté, hrubě zubaté středně zelené. Na podzim výrazně barví. Dorůstá do výšky i šířky okolo 2 metrů.
Dřevité pivoňky jsou prastaré kulturní rostliny, které se pěstovaly v Číně již před více než 2000 lety, již od doby dynastie Chan, kdy se těšily velké úctě a oblibě. Asi v 6. stol. po Kr. se dostaly první rostliny s buddhistickými knězi do Japonska, kde se jejich pěstování záhy ujali vynikající šlechtitelé a značně je zdokonalili. S dřevitými pivoňkami se poprvé seznámili obchodníci Holandské východoindické společnosti v Pekingu v roce 1656. O 100 let později Josef Banks zaslal do Evropy popis a malby dřevitých pivoněk. Na jeho popud Alexandr Duncan posílá v roce 1787 první dřevité pivoňky do Evropy, do botanické zahrady v Kew (dorazily až v roce 1789). Dnes je známo několik tisíc kultivarů.

Pivoňky se také využívaly v čínské medicíně k léčbě nervových onemocnění včetně epilepsie. Léčivé působení má především kořen, který obsahuje alkaloidy, silice, kyselinu benzoovou, asparagin a další látky. Rostlina je pojmenována podle řeckého boha, lékaře Paiéóna. Vhodné je pro ni umístění na slunném stanovišti, nejvýše v polostínu. Starší rostliny nesnáší přesazování. Je náročná na živiny v půdě, půda má být lehká, neutrální.


Pěstujete je také?



Každé ráno ji jdu pozdravit a obdivuji její krásu ...



středa 24. května 2017

PODĚBRADY ...

a lázeňské procedury nás oblažovaly uplynulý víkend.
Snažíme se jednou za rok si dopřát hýčkání.
Ubytování jsem před lety zvolila

ve vile A.Málka

a letos jsme navštívili jejich další ubytovací kapacitu ve vile naproti,

v Křišťálových lázních.

Stejný styl, stejná pohostinnost, stejná laskavost.
Objednala jsem nám aromamasáž, medovou masáž, uhličitou koupel, perličkovou koupel, parafínové zábaly na ruce.



Po pátečním příjezdu jsme si jenom stihli vybalit věci na pokoji, sešli po schodech do Balnea místnosti, kde na nás čekala perličková a uhličitá koupel.
Lebedili jsme si.
Netušili jsme však co nás poté čeká.
Oblékala jsem se vedle vany, kde jsem měla na židli uložené svršky a můj manžel přešel opodál k věšáku, kde měl ty své.
Najednou se ozvalo silné prasknutí, já se otočím a s úžasem sleduji, jak se můj muž sune při zdi na zem, pod sebou hrne malý sedák s kovovým opěradlem, načež v mžiku padá od stropu dlouhá tyč se závěsem.
Prásk a vše se válí na zemi.¨
I můj muž.
Letím k němu, srdce mi jenom buší (cévy roztažené z uhličité koupele) a volám zda se může hýbat.
Má oči málem vypadlé z důlků z toho šoku, ale žije, nemá nic zlomeného a vypadá celkem neporušeně.
Teprve pak se s úlevou začnu chechtat.
Moc lituji, že jsem neměla sebou ani mobil, abych tu spoušť mohla vyfotit.
Zkusím popsat co byl příčinou karambolu.

Vedle obyčejného dřevěného věšáku stál pokojový kovový "němý sluha". Znáte to, můžete si na něj pověsit sako, kalhoty, košili a vše je úhledně srovnané.
Manžel si věci pověsil na velký věšák, boty dal na zem a na boty si položil ponožky.
Začal se oblékat.
A když si chtěl nasadit ponožky, napadlo ho, že si sedne na dřevěné sedátko, které bylo součástí "němého sluhy".
To však evidentně nesloužilo k tomuto účelu. Sedátko nebylo k sezení, což on opravdu nemohl tušit, ale zajisté jenom k odložení třeba tašky.
Tenké, hliníkové, či jaké, nožičky se naprosto odlomily od sedátka a opěradlo spadlo na odtaženou plentu, to vše zapružilo a celá dlouhá tyč se postupně vyhákla ze stropních úchytů a vše se zřítilo na zem.
Naštěstí to nebylo na jeho hlavu.
Byl to pořádný rachot.

A tak jsme se uvedli na začátku našeho víkendového pobytu.
Demolicí.

Druhý den u snídaně přišla k našemu stolečku paní majitelka, moc se omlouvala a byla šťastná, že se manželovi nic nepřihodilo.
Ten jí odzbrojil tím, že jí lakonicky sdělil, že kdyby byly po ruce malé štafličky, že by jí ten závěs opět nasadil :o).

Vše dobře dopadlo.

V sobotu jsme přehozením procedur získali volný den a zajeli jsme se podívat na zámek Karlova koruna do Chlumce nad Cidlinou.





Splnili jsme si také další naše přání, po letech zavítat do Kutné Hory.





Počasí nebylo plně slunečné, ale bylo příjemně, na procházky a prohlídky jak dělané.

Courání parkem v Poděbradech nesmělo chybět, ale zrovna ten víkend se zde konaly Mezinárodní závody v chůzi, tak bylo všude nejenom plno lidí, ale také různé zábrany, zátarasy a omezení.



 Na závěr důkaz, že jsem zde opravdu byla :O)



a kutnohorské vínko ochutnala.


Tak zase za rok, mé oblíbené Poděbrady ...


P.S. Už je vám jasné proč jsem tady pár dní nebyla ? Copak mám čas :O))).



úterý 16. května 2017

JÍT ZA HLASEM SVÉHO SRDCE...

(osobně šla bych světa kraj)

autor

Jan-Phillipp Sendker.



"Umění naslouchat svému srdci může člověku otevřít oči a změnit jeho život navždy..."

K přečtení knihy mne navnadila Katka z blogu V zemi za duhou a musím říct, že po mých oblíbených thrillerech, to byla velmi příjemná změna žánru.

Anotace :

Umění naslouchat svému srdci může člověku otevřít oči a změnit jeho život navždy… Úspěšná mladá newyorská právnička Julia má nevyřešené rodinné tajemství: před čtyřmi lety náhle tajemně zmizel její otec, který pocházel z Barmy. Náhodně nalezený starý dopis Julii podnítí, aby se vydala do jeho rodné země a pokusila se ho najít. Postupně odhaluje otcovo tajemství a začíná chápat, že to, co vypadalo jako podivný útěk od rodiny, byl ve skutečnosti návrat ke kořenům mnohem hlubším, než si kdy dokázala představit. Při svém pátrání objevuje nové stránky života, jaké dosud při svém uspěchaném, ambiciózním životě ani nestačila vnímat; například pochopí, že abychom skutečně viděli, nepotřebujeme zrak, a že některé lidské vztahy nezávisejí na vzdálenostech v čase ani v prostoru.

Kniha začíná vyprávěním Julie o hledání svého otce na Barmě, když ji v čajovně osloví starší muž s tím, že na ni čeká již čtyři roky.
Jeho jméno je U Ba.
Nechápající a zmatená Julie je nejprve ve velikých rozpacích, ale postupně podléhá kouzlu jeho vyprávění o jejím otci a nechává se vést vzpomínkami.
U Ba ví vše o otcově dětství a mládí do doby, než na přání svého strýce, který mu dopřál vzdělání, odplul do Ameriky.
Postupně ji provází mládím a nechává nahlédnout do otcova vztahu s Mi Mi, celoživotní láskou, kvůli které na sklonku svého života opustil rodinu a vrátil se za ní do Barmy.

Julie prochází životní změnou.
  Začíná chápat svého otce.



citace:
***
Láskou mezi sebou a Mi Mi si byl stejně jistý jako vlastním tělem. O toto štěstí ho nikdo nikdy nebude moci připravit. Dokud bude dýchat, bude ji milovat a bude jí milován. I když Mi Mi žila dva dny cesty od něj. I když neodpovídala na jeho dopisy a vzdal se veškeré naděje, že ji v příštích několika letech uvidí. Přestože nemohli sdílet a posilovat svoji lásku každodenně. Měl víc, než většina lidí najde za celý svůj život. Jen si musí přestat přát něco ještě lepšího. Nemůže si dovolit být chamtivý. Chamtivost oslepuje a ohlušuje. Styděl se, že byl ke svému štěstí tak slepý. 


***
Dívala jsem se na plameny svíček mihotajících se na posteli, na květiny, na shromáždění lidí. Byla jsem u konce svého putování. Našla jsem, co jsem hledala. Chtěla jsem to uchopit a držet, ale zároveň jsem věděla, že je to dar, který si nemohu zabalit a odnést sebou. Dar, který náleží nám všem, nebo nikomu z nás. Dar, který mi bude dávat sílu do konce mých dní.

***



Vyprávění o životě Tin Wina, otce Julie, mne donutilo přemýšlet.
O životě.
O tom, co vlastně chceme, máme, potřebujeme.
Co nás svazuje.
Co nám přináší štěstí, vyrovnanost.
Co pro člověka znamená láska.

Dokážeme jít za hlasem svého srdce ?...




neděle 14. května 2017

STALA JSEM SE ...

jednou z výherkyň u Moniky na blogu

U nás na kopečku.

Soutěžilo se o knihy z nakladatelství Smart Press.
Pokud se jedná o knihy, nikdy neodolám a musela jsem zkusit štěstí.
A ono se opravdu ke mně otočilo čelem a já, s překvapením a neutuchající radostí, četla mail od milé Lindy Václavkové :


Dobrý den, paní Hajná,

blahopřeji Vám k výhře v soutěži na blogu Moniky Kindlové – U nás na kopečku. Soutěž byla velmi úspěšná, celému týmu našeho nakladatelsví to udělalo velkou radost, tvoříme knihy srdcem, pro čtenáře. Z 844 soutěžících jste byla vylosovaná a získáváte tak  knihu z našeho portfolia dle Vašeho výběru.

V tabulce jste uvedla, že by jste ráda knihu Láska prochází kuchyní, nebo Láskominy, obě jsou od autorky Denisy Bartošové.
Láska prochází kuchyní jsou krásné kreativní jedlé dárky (i my využíváme jako dárky např. do školy pro paní učitelky, nebo komukoliv, kdo ocení jedlý dáreček), Láskominy jsou více „nejedlé“ tvořivé. Obě knihy jsou krásně a vzájemně se skvěle doplňují.

Nechtělo se mi věřit, co mé oči četly.
Doplňující nabídka z nakladatelství, že mi zároveň mohou vyjít vstříc a pokud mám zájem i o druhou knihu, poskytnou mi slevu, byla naprostým bonbonkem na dortu.
Neváhala jsem ani chvilku.

Mé srdce jásalo.
Budu mít obě najednou.

Balíček s knihami dorazil obratem.


V něm nejen překrásné Láskominy a Láska prochází žaludkem, ale i dárky navíc - na ukázku Pravý domácí časopis, který neznám a velmi mne potěšil svým obsahem, a dvě úžasné vonné svíčky s katalogem PartyLite.

Překvapení tedy nebralo konce a co teprve když jsem začala listovat knihami. Původně jsem je mínila použít jako dárky pro své blízké, ale já se jich zřejmě nedokážu vzdát. Nádherné fotky, grafické zpracování, recepty, nápady na jedlé dárky, to vše lichotí mému já. Čichala jsem ke stránkám, zda z nich neucítím vůni těch úžasných dobrot.



Pokud rády dáváte jedlé dárky, pokud vám záleží na jednoduchém, ale nápaditém balení, který okamžitě darovanému sděluje, že jste vše tvořily s láskou a myšlenkou na něj či ni, tak právě vám velmi knihu Láska prochází kuchyní doporučuji.

A pokud vás zajímají kreativní nápady, návody jak ozvláštnit svůj domov a to vše doplnit dobrotami či zdravými pochutinami, najdete inspiraci v Láskominách.

Pokud zvolíte knihy obě dvě - nebudete litovat.

Já jsem šťastná, že si ke mně cestu našly ...

P.S. Děkuji nakladatelství Smart Press za radost.
A nepožadovali po mně, abych o knihách na blogu napsala, nedalo mi se s vámi o tu radost nepodělit :o).

čtvrtek 11. května 2017

V CIZÍM POKOJI ...

s vlastním mužem bývá pro mne občas mírné utrpení.



Ne, že bychom snad doma měli oddělené ložnice, to v žádném případě nehrozí, usínáme vedle sebe stále rádi.
Je tu však jedno velké ale.
Chrápe.
On tvrdí, že o tom nic neví, ale já to za ty roky během spaní v hotelích a penzionech, 
mám naposlouchané až dost. 
Doma je to v pohodě, většinou usnu dřív než on a můj spánek bývá hodně tvrdý, jeho krční serenády mne již neprobudí.
Pokud nastane okamžik neslučitelný s mým spánkem, mohu odejít do druhého pokoje i s peřinou.

Cizí pokoj v cizím prostředí na mne vždy působí zvláštně, první noc mívám problém s usínáním a je většinou skoro probdělá než se s danou energií v místnosti sžiji. Nestíhám proto usnout dřív.
Někdy zafungují dvě dvojky bílého vína :o) a já se ponořím do spánku a svých snů, jako když mne do vody hodí.

Ve Slavonicích byl pokoj malý, útulný, postel neproleželá a já první noc usnula sotva jsem ulehla. Důvod byl zcela jasný, po prvních najetých kilometrech mé tělo nepřemýšlelo o žádných proudících energií, to si chtělo odpočinout a vytvořit si energii svou vlastní, aby zvládlo druhý den v sedle.
Další noc se odehrála také v naprosté pohodě, opět jsem usnula rychlostí blesku.

To, že třetí noc bude tak ukrutná, by mne ani ve snu nenapadlo.

Prohlídky památek mne zřejmě příliš neunavily a mně se vůbec nechtělo spát. Vínko nezabíralo a než abych se převalovala sem a tam, pustila jsem si film s tím, že to mne spolehlivě uspí.
Neuspalo a můj muž přišel s úsměvem na tváři jak si chlapi báječně popovídali, když jsme všechny ženský šly na kutě.
Věděla jsem, že je zle.
Navštívil koupelnu, navlékl pyžamo, dal mi pusu na dobrou noc a během vteřiny to začalo.
Serenáda z plných plic.
Bylo jedno zda leží na boku pravém, levém či na zádech.
Mlaskala jsem, nejdříve jemně, posléze jsem zvyšovala intenzitu svého vyjádření nespokojenosti, že jsem si jazyk málem přetrhla.
Všechno marně.
Tak jsem zkusila ulehnout na bok těsně uchem na polštář, malým polštářkem (který si vždy vozím sebou) utěsnit ucho druhé.
Zvuk pronikal i tak.
Mlaskala jsem už tak nahlas, že jsem měla obavu, zda neruším spáče ve vedlejším pokoji.
Můj spolunocležník byl naprosto spokojený ve své říši snů a neochvějně pochrupoval na celý pokoj klidně dál.

A já hloupá jsem si nerozsvítila lampičku a nevzala do ruky knížku, abych se uspala písmenky. Brala jsme nepochopitelně ohled, aby ho světlo neprobudilo. Mozek asi chtěl tolik spát, že přestal přemýšlet a nedal mi signál o tom, že v tuto chvíli musím bojovat sama za sebe a o svůj nárok na spánek.

Usnula jsem kolem půl čtvrté. 
Byla jsem již tak uondaná, že jsem snad přestala asi slyšet.

Ráno jsem se vzbudila v půl 8 a kupodivu jsem byla schopná fungovat.

Můj muž se vzbudil za hodinu po mně a tvářil se jak nakopnutý drn, celý pomačkaný, zamračený a uvzdychaný.
Nechápavě jsem na něj zírala, ale nic neříkala.

Až na snídani jsem mu vyprávěla, jakou jsem měla úžasnou noc.

"No, nepovídej? Měla jsi do mne strčit."

"Ne, já tě měla shodit z té postele nebo přetáhnout polštářem!!"

A poučení pro příště?

Dám si ty dvojky TŘI...





úterý 9. května 2017

V SEDLE ...

svého kola jsem se ocitla během prodlouženého víkendu 
ve SLAVONICÍCH.


Letošní chladné jaro způsobilo, že to byl naprosto zničující zásah do mého organismu. Každý cyklista ví, že je důležité si pozvolna otlačit zadek krátkými jízdami a teprve poté se vydat na cyklovíkend, kdy se jezdí každý den dlouhé celodenní trasy.
Během pátečního odpoledne ujeto "pouhých" 32 km, ale pěkně z kopce do kopce. Občas jsem měla pocit, že mi plíce lezou krkem ven a musím zatínat zuby, abych si je udržela tam, kde mají být - budu je ještě pár let potřebovat.
Radostným zábleskem  probíhajícího odpoledne bylo zastavení v Maříži, nahlédnutí do keramické dílny a obchůdku, který zářil barvami až oči přecházely.
Chlapi raději posečkali v restauraci a viditelně oplývali radostí, že nic neneseme. Jenže to nebylo z důvodu, že bychom si nevybraly, ale neměly jsme tu krásu kam bezpečně uložit, aby nehrozilo totální zničení než dorazíme na hotel Daina, kde jsme byli ubytovaní.



Nevzala jsem si sebou foťák ani mobil a tak jsem požádala manžela ať mi udělá pár fotek svým mobilem. Takové halabala fotky jsem dlouho neviděla :o)) a proto jenom jedna na ukázku.

Další den pozvolný přesun po cyklostezce do rakouského Waldkirchen an der Thaya. Na cyklostezku využita stará vlaková dráha a z ní krásná asfaltová cesta.
Má přání, vysílaná několik dní předem do nebes, aby nám bylo dopřáno počasí bez deště, byla vyslyšena.


Posilněni horkou polévkou u našich sousedů jsme se po stejné stezce vraceli zpět. Sice se dal zvolit okruh, ale ten celkem měřil 115 km a to bylo pro většinu z nás, hlavně z důvodů dosud málo najetých kilometrů, příliš mnoho. 


Sobotní celkový počet kilometrů byl proto "pouze" 68 km. 
Jenže mé pozadí (a nejen mé) mělo pocit, že mám najeto nejméně 200.
Au, au - fňukalo.

Na neděli ze všech stran hlásili silné dešťové přeháňky, občas slunečno.
S mým mužem jsme proto řídítka vyměnili za volant a rozjeli se po snídani autem po okolních památkách.

Zklamání v Jemnici. Zámek stále není zrekonstruován (viz malé foto uprostřed).
Nezbylo nám nic jiného než shlédnout pár pěkných domů na místním náměstíčku a přesunout se jinam.




Letecký pohled na zámek na vyvěšeném letáku vypadá mnohem lépe než realita.
A poslední záznamy o činnosti jsou z roku 2016.



Zajeli jsme do Dačic.
To už byla jiná atmosféra.
 Dýchla na nás dávná historie a já se nechala unášet minulostí.


Návštěvu zámku velmi doporučuji a pokud sem zavítáte na svých toulkách, určitě si ponechte časové okénko a zajděte posedět do zámecké kavárny.
My tak učinili, odměnili se vynikající kávou Dalberg a báječným zákuskem v úžasném prostoru. Z nabízené keramiky z nedaleké keramické dílny jsem si ještě rychle koupila malé svícny, nafotila pár záběrů z venku a s obavami z rychle se přibližujících temných mraků jsme odjížděli z parkoviště směrem na Telč. Museli jsme po pár minutách zastavit, stěrače nestačili vodu, která se během mžiku začala z nebes valit, vůbec stírat. A aby toho nebylo málo, přidaly se i malé krupky.
Jak jsem byla ráda, že sedím v autě a ne na kole :o).



Celá ta neplecha trvala pár minut a mohli jsme pokračovat.

Telč
nás uvítala prosluněná a kupodivu nebyla neprodyšně ucpaná
 skupinami turistů :o).
Na prohlídku zámku jsme nešli, kdysi jsme již absolvovali a museli bychom stejně delší čas čekat na volnou.
Stihla jsem nafotit co jsem chtěla a nebe se opět zatáhlo, z mraků se vylila přebytečná voda, turisté se rozprchli do úkrytů. Nám to nevadilo, zrovna jsme seděli v podloubí a prázdný žaludek plnili polévkou.







Čas nás netlačil, zajeli jsme se skoro již navečer podívat do 
Českého Rudolce, o kterém nám vyprávěl kamarád, že je tam k vidění
Malá Hluboká.
Nedokázala jsem si představit co tím myslí, ale již při vjezdu na okraj obce mi to bylo jasné.


Vidíte na fotkách, že objekt prochází rekonstrukcí. 

 A na závěr důkaz.
Byla jsem tu také :o).
Bohužel nebylo z čeho vybírat, manžel mne fotí málo, foťák mám v rukách neustále jenom já.
A podle toho to také vypadá, občas mne zachytí mobilem, rozchechtanou, rozevlátou, neupravenou, zasněnou - ale i tak jsem to stále já :o).



Nenajezdili jsme závratný počet kilometrů, ale o to nám vůbec nejde.
Sešli jsme se opět s lidmi, se kterými se na cyklovíkendech potkáváme již několik let. Tento víkend se nás sešlo čtrnáct.
 Nejsme z jednoho města, nevídáme se často, ale společně prožitý čas na krásných místech naší vlasti nás všechny baví víc jak deset let.

Večery plné smíchu nám prodlužují život.

A to stojí za otlačený, bolavý zadek ... :o)