pátek 27. března 2015

SENIOR...

má právo na klidný život, na pokojné bytí a žití na sklonku svého života.
Tak jsem to vždy cítila, vnímala a ve svém okolí jednala.



Povím vám příběh, z kterého mne mrazí a který v dnešní době zajisté není ničím vyjímečný, bohužel.

Klasická rodina s dvěmi dětmi, sourozenci bratr a sestra. Nic zvláštního, takových je spousta. Děti vyrůstaly, syn vystudoval vysokou školu, dcera se vyučila prodavačkou a v pozdějších letech si udělala maturitu. Oba dva si založili své rodiny. V jednom období se v rodině rozhodlo, že domek na vesnici kde žije babička, matka otce, bude darován dceři, neboť synova studia je finančně stála zhruba tolik kolik je hodnota domku.Avšak posléze se okamžitě domek stavebně zvětšil o dvě místnosti, vybudovalo se sociální zařízení a to za peníze babičky. A už vznikl naprostý rozdíl v hodnotě majetku. Bylo to však rozhodnutí rodičů a babičky, nic na tom  nebylo špatného, mají právo o majetku rozhodovat jak chtějí. Bohužel stará babička toho litovala, vnučka ji nenavštěvovala, neměla o ní zájem.


Během doby rodiče odešli do starobního důchodu a přestěhovali se se souhlasem dcery do domku (který obdržela darem od své babičky, která ale už nežila) na vesnici odkud pocházeli.
Bohužel dcera si začala půjčovat v rodině peníze, které nevracela, měla dluhy v práci, všude ve svém okolí, měla veliké finanční problémy.
Rodiče nic o dluzích své dcery netušili několik let. V domku žili, starali se o něj, zvelebovali ho. Obě děti je navštěvovali, vnoučata k nim jezdila na prázdniny. Vše v poklidu trvalo několik let.
Posléze matka sourozenců onemocněla Alzheimerovou nemocí, otec se o ní pečlivě staral a se synem se dohodl, že pokud už to nebude zvládat, bude se řešit zdravotní péče. Dcera omezila kontakty.
Její dluhy narůstaly, hrozilo jim vystěhování bytovým družstvem z bytu pro dlužné nájemné a věřitelé se začali zajímat o majetek, který sestra má.
Bratr tušil velikou hrozbu pro své rodiče a vyzval sestru ať rodičům zřídí právo dožití v domku a nechá zapsat na katastru. Odmítla to. Nabídl jí, ať sepíše všechny své dluhy, on se pokusí je zaplatit a ona převede domek na něj, aby tam rodiče v klidu mohli dožít. Odmítla to. Nesepsala s nimi ani žádnou nájemní smlouvu. Nezajímalo jí to.
Matka brzy zemřela. Dcera ji ve zdravotním zařízení navštívila jednou, syn se zastavoval pravidelně.

Nyní nastalo to nejhorší čeho se bratr bál. Zjistil, že na domku jsou zástavy a hrozí dražba. Otec volal dceři co to má znamenat a ona vše popřela, že o ničem neví, že to není možné. A syn hledá možnosti jak otce v jeho věku 83 let přestěhovat, jak mu umožnit v klidu žít, protože ho má rád a ví, že si zaslouží, aby na sklonku svého života neměl žádné trápení a starosti kde složí hlavu.


Byla jedna klasická rodina, kde vyrůstaly dvě děti. Ve stejném prostředí, u stejných rodičů. Synovi celý život na rodičích záleží a dcera je celý život využívala pouze ke svému prospěchu.

Říká se, že i když budeš mít deset dětí a vychováváš je stejně, každé se v životě ve stejné situaci zachová naprosto jinak. 

Mně otec zemřel když mu bylo 49 let, maminka v 79 letech. A tolik bych si přála je ještě mít kolem sebe...A proto nechápu tento příběh a je mi z něj smutno.







Lék na všechny nemoci a strasti,
obavy, smutky a zločiny  lidskosti
tkví v jediném slově - láska.

Lýdia M.Child

14 komentářů:

  1. Ahoj Álo,smutný příběh a bohužel ne ojedinělý.Myslím,že výchova má velký podíl,ale člověk musí mít dobro v sobě.Nikoho nejde převychovat,nebo předělat a soudit za průšvihy třeba rodiče ,že dítě špatně vychovali,také není ojedinělé a hlavně velmi nespravedlivé.Mám vlastní zkušenost s nejstarší dcerou,ač jsme vše dělali správně,měla dost lásky ,pochopení ,jde dnes cestou,která nemá dobrého konce a už jsem zaslech pár jedovatých slov ve smyslu..to je výchovou...
    přeji hezký den,budeš li mít chvilku ,zvu Tě i k sobě na blog...http://zahradajetrvalka.blogspot.cz/...Míša

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Míšo děkuji za komentář a pozvání na návštěvu - ráda zavítám. V každém člověku jsou nějak geny namíchané a záleží na něm, zda dá průchod těm horším nebo si vše v sobě srovná a převládnou ty lepší. Někomu to nedojde za celý život...V určitém věku má každý právo se hledat, tápat na té cestě, ale když ani špatné zkušenosti a problémy ho neponaučí, nikdo nezmůže nic. Jen se trápí rodiče...a jsem přesvědčená, že ve většině případech to opravdu výchovou není. Ála

      Vymazat
  2. Uf, smutne, ze si ludia nevedia vazit rodicov. Som cerstva mamina a tento pribeh mnou veru pohol. Uvedomujem si, ze spravanie cloveka sa pocas zivota meni a len dufam, ze moje male dievcatko bude clovek s chrbtovou kostou po cely svoj zivot.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano Katarino, je to opravdu smutné. Nikdo by na konci své cesty neměl nic podobného zažívat. Ála

      Vymazat
  3. Opravdu smutné, ale ze života.... Je bohužel hodně takových příběhů a proto ten, kdo má dobrou rodinu má veliké štěstí.. Tady se taky ukázalo, že některé děti jsou vděčné i za maličkost, za cokoliv.. a někomu je málo dům, auto, peníze. Jak je asi tomu tatínkovi, .. a co by dělal, kdyby neměl syna? Musí to být hrozné zklamání.. Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano Leni máš pravdu. Já stále říkám, že pouta rodinná by měla být nejpevnější a to učím svoje syny, nenásilně, příkladem...Kdyby neměl tu druhou stranu, nevím nevím jak by vše dopadlo... Až budu vědět konec příběhu, určitě sem na blog o něm napíšu, protože je to téma, které je v dnešní době hodně důležité. Děkuji za návštěvu a komentík. Ála

      Vymazat
  4. úplně mě to dojalo..taky se starám o rodiče,i když vím,že dům bude mojí sestry,která ale bydlí jinde a jejich dům prodá..a jinak znám 3 případy,kdy je to skoro stejné jak tady ten popisovaný..skrz majetek-dědictví jsou rozhádané celé rodiny.já mám svůj dům po babičce a dědovi,proto nechci dům po našich..mám co dělat,abych utáhla výdaje na tom svém.dnes to není vůbec lehké...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdeni není to právě ojedinělý případ a proto jsem to dala i na blog, protože si myslím, že je to téma nejen citlivé, ale může potkat kohokoliv z nás, ať je to dnešní junior, nebo generace, která má rodiče ve stavu kdy potřebují naši péči. A nezapomeňme, že nikdo nemládneme a všichni jednou budeme "senioři"... Ála

      Vymazat
  5. Alenko, to je moc smutné. A bohužel ne ojedinělé! Sice ne tak drastické, ale taky bych mohla odvyprávět pár příběhů... Nechápu hlavně to, jak v jedné rodině mohou být dvě tak rozdílné děti... Vždyť každé dítě jednou zestárne...
    Přeji ti hezký večer a příjemnější zprávy.
    Pa, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano Helenko, je to nepochopitelné, že mohou být tak rozdílní a že jeden ze sourozenců může být úplně bez citu...Ála

      Vymazat
  6. Tak píšu ještě jednou.. nějak mě to téma zasáhlo. A tak si i myslím, že jsme všechny tady došly k jedné radě... ukazovat dětem dokud jsou malé, že nic není samozřejmost --ani láska k nim, že oplácet lásku láskou, pomoc pomocí, a to je rodina. Já sama napíšu ve zkratce svoji zkušenost.. Mám jednoho syna, vše je mezi námi v pořádku, pomáháme si, chápeme se ... ale vše na dálku, je ode mě 400 km. není to moc, ale na nějakou denní výpomoc prostě ne. Situace je o to horší, že jsem sama, manžel je 8 let na druhém břehu... Život to tak nějak zařídil, že jsem se ujala před 15 lety tenkrát už 20leté slečny, kdy moc nefungovali rodiče- spíš vztahy. No a já jsem ji ukázala jak hezky se dá žít, hory, práci, vše jsem jí pomohla zařídit ... byt, auto má naše firemní.. Měla a má vše co člověk potřebuje, jen se z ní stal sobec.... A to se moje okolí dělilo na dvě poloviny - jedni mi říkali, to je super, že sis tu dceru vlastně pořídila takhle sama... druzí /včetně mého muže/ mi říkali ty jsi blázen, ty nevidíš, že tě hlavně zneužívá?? No a happy end se nekonal, dnes se mnou mluví na půl pusy, neustále si stěžuje, jak moc musí pracovat, a když bych něco nedej bože potřebovala já, tak nic... prostě jsem odmítla poslouchat její nářky, že pro mě musí něco udělat... A tak si říkám, že i tady je to jádro pudla v tom, že jí nikdo v dětství neřekl, že nic není saomzřejmost a že je nutné oplácet a vracet... Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak čtu tvůj příběh Lenko, není lehké poznání, že tvůj dobrý záměr až tak dobře nevyšel. Ukázala si laskavost a vstřícnost, podala pomocnou ruku, jednala s otevřeným srdcem a slečna už vše bere jak samozřejmost. Pak se nedá nic dělat než možná dvířka uzavřít...Ála

      Vymazat
  7. Alenko smutné a bohužel i to je život... tohle také nikdy nepochopím... ale naštěstí je takových lidí poméně než těch dobrých ♥ i když lépe by se žilo kdyby takové chování nebylo vůbec...a doufám že moje dětičky patří všechny k té druhé skupině...
    Měj se moc hezky.
    Martina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti já také doufám a věřím, že jsme dali s mužem dětem snad dobrý příklad v přístupu ke stárnoucím rodičům a že se nám to snad jednou v dobrém vrátí. Ála

      Vymazat

Děkuji za návštěvu a čas, který jste mi věnovali.
Vážím si toho a jsem za to ráda.
Ála