sobota 28. března 2015

SAMARIA...

je nejkrásnější a nejznámější krétská soutěska. Je nejdelší v Evropě.
Když jsme poprvé zavítali na Krétu, chtěla jsem za každou cenu soutěsku vidět, avšak svou zbrklostí jsem podcenila výstroj a nevzali jsme si sebou řádné turistické boty, ve kterých by byla jistota bezpečné chůze v této lokalitě.
Rozhodli jsme se, že si Krétu projedeme autem a výlet do soutěsky odložíme na další rok. A tím pádem jsme měli další důvod se na Krétu vrátit.

Těšila jsem se do soutěsky nesmírně, jako kdybych tušila, že mne to místo tak nadchne, že budu cítit tu nesmírnou sílu skal kolem sebe, že mi zde bude tak nádherně.


Kolem soutěsky je krétský národní park s relativně zachovalým původním rostlinstvem. Hory kolem se jmenují Levka Ori.
Soutěska se prochází směrem seshora dolů k moři, docela sešupem lesem, až se dojde na dno koryta řeky a cesta pak vede přes kameny, několikrát se překonává říčka. Stezka byla místy velmi úzká.

Když jsme přijeli, byla jsem docela vyděšená z množství turistů, kteří vystupovali z autobusů a bála se, že to zde bude jak na Václaváku, z čehož jsem tedy radost neměla. Jenže postupně se davy lidí všelijak zpřeházely a pak už jsme měli kolem sebe celkem klid.

Nevěděla jsem co mám dřív fotit a byla jsem unešená prostorem. Cítila jsem se tak titěrně oproti vysokým horám, které nás obklopovaly a nikdy nezapomenu na vnitřní pocit v sobě...pokora, štěstí, radost, touha tam pobýt co nejdéle.

Nejraději bych si někam sedla a jen tak dumala, přemýšlela o životě, čerpala nesmírně silnou energii, kterou jsem tolik cítila kolem sebe.
To bohužel nešlo.

Do určitého času jsme museli dojít do vesničky u moře Agia Roumeli, kde jsme se měli nalodit a odplout ke stanovišti autobusu.

Měli jsme sebou dostatek tekutin, ale panovalo vedro a když jsme šli místy, kde nebylo ani trochu stínu, voda ubývala a ubývala.


Cestou jsme procházeli opuštěnou vesnicí Samaria a pak vcházeli do nejužšího místa Železné brány.




A pak už jsme byli u moře, cítili tu nádhernou vůni zdaleka. Všichni jsme se těšili na rychlý úprk do taverny a na studené pivo...

  
Někdy bych se chtěla vrátit a když si prohlížím fotky, stýská se mi po té kráse.


  Nashledanou Kréto...






Jdi cestou duhy,
jdi cestou písně
a všechno tvé bude krásné.
To je cesta z každé temné mlhy,
jít po cestě duhy.

NAVAJO SONG  

4 komentáře:

  1. Alenko, také jsem měla tu čest projít si tuto soutěsku..krása to je opravdu skvostná, mé pocity štěstí však vystřídaly pocity bolesti, protože má obuv nebyla vhodná a puchýře naskákaly obdivuhodně rychle..cesta zpět nebyla a já bytostně toužila být už venku..co budu vyprávět..i další pobyt na Krétě mi nebyl nakloněn...puchýře v moři pálily a vlny byly tak veliké, že mě semlely a já se pěkně v kamenitém dně moře omlátila:o)...Cesta na Knósos je pro mě dodnes noční můrou, neb jsme nejeli autobusem, ale taxíky a řidiči střihali tak zatáčky, že jsem se celou cestu modlila, abychom nespadli. Knósos ale stál za to..:o)..měj se moc krásně...tvůj příspěvek mě na chvíli vrátil zpátky...Inka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Inko, tak to nemáš úplně nejskvělejší vzpomínky :o). Právě kvůli té obuvi jsme nejeli ten první rok, ale raději řádně vybaveni v roce dalším. Cesta s puchýři na nohou v tom vedru, kdy se potí i řasy na očích, musela být děsivá. Mně se naštěstí žádná nepříjemnost nestala a tak vzpomínky jsou na vše nádherné. Měj se moc hezky. Ála

      Vymazat
  2. Krásně jsem se zasnila....Kréta, tak krásná a překvapující...O Samarii jsem nevěděla, až tam příště :-) pojedeme, určitě si ji nenecháme ujít.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Míšo stojí to za to... sice můj muž prohlásil, že jednou mu to bohatě stačilo, ale pro mne to byl zážitek nesmírný. On cítil jen únavu, vedro a bolavé nohy, já se povznášela :o))). Holt, každý to máme jinak nastavené. Ála

      Vymazat

Děkuji za návštěvu a čas, který jste mi věnovali.
Vážím si toho a jsem za to ráda.
Ála